Střelba na slovenského předsedu vlády Roberta Fica nejen že vzrušila slovenskou i naši veřejnost ale také upozornila na závažný problém současné společnosti. Agresivita, nenávist a z toho pramenící násilné projevy. Pro média a kvaziliberální politiky je samozřejmě jasno. No přece to způsobují primitivní dezoláti z SPD, na Slovensku ze SMERu, no prostě ti hloupější co jsou voliči tak zvaných populistických a antisystémových stran! Jo a samozřejmě Putin, Putin a Rusko. To dělají jejich lidé, proruští švábi!
I v případě střelby v Handlové se objevila snaha nalézt za každou cenu nějakou tu ruskou stopu nebo vazby na konzervativní kruhy. Ale ouha! Něco se nepovedlo a ukázaly se zcela opačné souvislosti. Ono i okolo děsivé prosincové tragédie v Praze se na nejvyšších místech objevila snaha takovou ruskou stopu nalézt. To ale také skončilo ostudou a ztrapněním ministra vnitra. No, nebylo to poprvé ani naposled. Ale on si to snad ani neuvědomil.
Kde se ale berou ty výrony nenávisti a násilí?
Na počátku devadesátých let, těsně po převratu, došlo k několika takovým událostem, které se vymykaly běžné kriminalitě a byly spojeny s projevy politického extrémismu. Výbuch trubkové bomby na Staroměstském náměstí v Praze, útok nožem na režiséra Jiřího Svobodu, později surové pořezání ministra Dostála. Stále více se ale nenávistné projevy stávaly běžnou součástí politického a mocenského soupeření. A je nutno říci, že se o to nemalou měrou zasloužili nejen politici ale zejména média. Rozehrály se kampaně jejichž cílem se stávali především politici levice a kritici evropské integrace. Kampaň byla vedena především proti Miloši Zemanovi a hranice přiměřenosti překročila kritika mnohých dalších osob. I Václav Klaus přestal být miláčkem mediálního světa, když se opovážil zapochybovat o účelnosti vytváření evropského nadstátu. Odporné rozměry pak získala štvanice na Jiřího Paroubka, kdy se pravice neštítila ani podvrhnout falešné informace tzv. Kubiceho zprávy. Mediální lži a kampaně zaměřené především na snadno manipulovatelnou mládež vedly k agresivním provokacím na veřejných vystoupeních, házení vajec a na mítinku ve Slaném v roce 2010 se ve skupince středoškoláků skvěl transparent vyhrožující zastřelením J. Paroubka.
Dalším cílem kampaní byl A. Babiš. Jistěže i jemu lze mnohé vytýkat ale dvojí metr pro mediální kampaně typický se zde spíše prohloubil. A. Babiš odrazil účelová obvinění a nepodařilo se ani prokázat mu vědomou spolupráci s Stb, věc byla nakonec objasněna prací odborníka na bezpečnostní problematiku J. Schneidera. Přesto i zde vedla hysterie k násilným projevům na veřejných akcích kde byli dokonce zneužiti i členové skautské organizace k nedůstojným projevům. Skupiny fanatiků likvidovaly kytice u památníků a na manipulativních shromážděních Milionu chvilek vystupovali vesměs pro daná témata nekvalifikovaní řečníci, používající spíše nenávistné emoce než jasná fakta. Ještě větší nenávist byla vyvolávána vůči prezidentu Zemanovi. Násilnické vyhrožování jistého doktůrka a polonahá vystoupení druhého byla jen vrcholem ledovce. O nechutných a k násilí vyzývajících projevech psychotického starosty jedné pražské městské části nemluvě. K takovým odpornostem patří i krádež prezidentské standarty bandou jakýchsi chuligánů, projevujících se slabomyslnými recesemi a jejichž pojmenování připomíná číslovku sto a patřičné množství exkrementů. To vše za potlesku bulváru a pokleslých médií.
Po pochybném volebním vítězství současných koaličních stran se stavidla nenávisti otevřela dokořán a pravicová a anarcho – liberální koalice se začala chovat jak utržená ze řetězu. Asociální a protičeská politika byla spuštěna na plné obrátky a myslící občané byli šokováni neuvěřitelnou nekompetentností a hloupostí představitelů státu. Události na Ukrajině vedly ke gradaci nenávistné a primitivní rétoriky ne už jen médií a zfanatizované ulice ale i vlády a nejvyšších představitelů státu. Dočkali jsme se vyhrožování trestním postihem za projevený názor a dokonce i politických procesů, podivných právních kvalifikací a pracovních a kariérních perzekucí. Nepohodlné weby byly vypínány a cenzura se stala faktem. Ani prezidentské volby a jím předcházející kampaň se neobešly bez nenávistných projevů a výtržností kvaziliberálních tlup a kavárenských povalečů. Výsledkem byla volba nekompetentního lampasáka prezidentem republiky neschopného jakéhokoli vlastního státnického postoje a konstruktivního projevu.
Moje osobní zkušenost je spojena s četbou malé knížky, sepsané dosud uznávaným investigativním žurnalistou s poměrně slušnou profesní pověstí. „Milost, pane prezidente“, je název tohoto dílka. Už předmluva má charakter výplodů pseudointelektuální kafírny. Bezobsažné útoky na prezidenta Zemana a devótní lichocení generálovi. Jednotlivé kapitoly pojednávající o konkrétních případech ovšem lze pokládat za celkem kvalitně zpracované. Ne tak ovšem tu poslední. Její téma? Vražda prezidenta. Samozřejmě prezidenta Zemana. Autor si pochopitelně dal pozor aby nemohl být obviněn z podněcování k trestnému činu ale už sám fakt že něčemu takovému byla věnována celá kapitola je šokující. Autor u mě jako novinář a publicista skončil a zařadil se mezi kavárenské žvanily. Škoda. Ale především škoda jeho samotného.
Když si to tedy všechno shrneme, nejsou to kritici vlády, voliči tzv. populistických a antisystémových stran a voliči Babiše a Zemana kdo tady vyvolává nenávistné a násilnické nálady. Právě naopak. Jsou to ti, kteří se zaklínají demokracií a svobodou, evropskými hodnotami a lidskostí. Ti lepšolidé a rádoby intelektuálové, kteří své oponenty tak rádi nazývají dezoláty, fláštenci a ruskými šváby.
Jiří Pondělíček, člen Předsednictva ČSNS.