Stačilo! a národní socialismus dle Ondřeje Holuba

Nemám potřebu reagovat na cokoliv, co se kde šustne o Stačilo!, ale v tomto případě chci, protože jsem byl v červnu 2024 na inspirativním semináři k chystané publikaci o feminismu a českém národním socialismu, kde Ondřej Holub vystoupil se zajímavým badatelským záměrem (shodou okolností chystáme s přáteli z KSČM na 8. března besedu o ženách v pokrokovém hnutí). O to více mě překvapil s článkem v Deníku Referendum, kde podrobil hnutí Stačilo! obžalobě z nedostatku demokracie a pokroku. Nicméně jeho text trpí několika zásadními nedostatky, které vyplývají jak z předčasného hodnocení bez znalosti komplexního programu hnutí, tak z předsudečného ideologického rámování. Jeho text tak více vypovídá o současné krizi myšlení určité části českých intelektuálů, než o samotném Stačilo! (usuzuji, že se Ondřej Holub na levici řadí, ale mohu se mýlit).

Nedostatek informací a unáhlené závěry

Jedním z klíčových problémů Holubova textu je skutečnost, že hodnotí hnutí Stačilo! na základě neúplných a často zavádějících informací. Komplexní program hnutí v době psaní dotčeného textu nebyl dostupný, což znamená, že jeho závěry stojí na spekulacích a prvních pocitech z prohlášení o registraci zahraničních neziskovek. Tento metodologický nedostatek podkopává celou jeho argumentaci – nelze věrohodně kritizovat něco, co nebylo plně definováno a následně uveřejněno. Kromě toho jeho pojetí pokroku vychází z pro mě neznámé ideologie, která však nepřímo prosvítá v jeho selektivním posuzování Stačilo!. Holub zřejmě považuje pokrok za synonymum pro ideologie prosazované nadnárodními elitami a adornovskými revolucionáři na univerzitách (typicky globální sexuální revoluce, minoritismus, prázdný humanrightismus a další), přičemž přehlíží, že skutečně progresivní (paradoxně i konzervativní) dnes může být právě odpor vůči této falešné agendě. Je ironií, že by se chtěl zřejmě řídit progresivními kritérii, která jsou dnes ve službách globalizovaného kapitálu (který je oportunisticky umí lusknutím prstu opustit, viz prohlášení vlastníků globálních digitálních platforem) a odcizených byrokratických struktur, a přitom zcela přehlíží témata, která mají reálný význam pro občany naší země. Položil si Ondřej Holub otázku, jak si pokrok představují dnešní čeští pracující? Jestli je tím např. výpověď bez udání důvodu po téměř 180 letech dělnické emancipace?

Pokrok není dogma – aneb revoluční myšlení dnes

Holub vyčítá Stačilo!, že mu chybí progresivní prvky (nedozvíme se bohužel, co je progresivní a demokratické v jeho představách, jen žongluje s klasifikacemi a -ismy), avšak jeho vlastní chápání pokroku je poněkud z první půlky 20. století, protože poukazuje na silné příběhy, např. na aktivity a osud národní socialistky Plamínkové. Skutečně progresivní dnes není slepé přitakávání nadnárodním strukturám a ideologickým experimentům, ale naopak návrat k demokratickému a suverénnímu řízení státu, který byl vždy pro národní socialisty klíčovým prvkem uskutečňování sociální spravedlnosti (ne však všespásným). Pokrok není levicový liberalismus a falešná občanská participace prostřednictvím některých zpolitizovaných nevládek (nehovořím o té části udřeného nezisku, který nahrazuje v mnoha ohledech nefunkční stát, např. v sociální oblasti), ale např. některá témata, která se dotýkají jak svobodného ovzduší v mezinárodním prostředí, tak uvnitř národního státu, který dává možnosti růstu všem občanům bez rozdílu, díky několikrát zmiňované institucionální vzdálenosti od voličů. Tato témata se mohou protínat s pojmy jako:

  • Digitální suverenita – omezení vlivu globálních technologických gigantů a ochrana uživatelských práv, boj s digitální negramotností, vlastnictví dat a softwarů.
  • Digitální dostupnost – omezení přístupu na sociální sítě a internet osobám mladším 18 let. Zákaz zařízení ve výchovně vzdělávacích institucích.
  • Podpora družstevnictví a zaměstnanecké participace – reálná ekonomická demokracie.
  • Ochrana národní ekonomiky a státní vlastnictví strategických sektorů – zdanění nadnárodních korporací a podpora domácího podnikání (veřejného i soukromého).

Domnívám se, že Holub si pohrává v rámci národního socialismu s myšlenkami, které se v posledních dvou dekádách ukázaly jako nerealistické a neudržitelné. Zjevně mu pro onu demokratičnost a pokrokovost chybí absentující sociální konstruktivismus Stačilo!, přestože právě ten se v praxi projevil jako ideologický nástroj destrukce společenské soudržnosti a občanské identity (módní hrátky s mužskými a ženskými rolemi – genderismus zasáhl poměrně značně evropskou a českou společnost, zejména k všemu náchylnou mladou generaci a docela jistě uměle generované problémy s identitami nevyřešil, ale přinesl naopak novou sociální patologii). Zjevně podráždění způsobilo i prohlášení Stačilo! k registraci zahraničních neziskových organizací a zestátnění veřejnoprávní televize – pro jednoho pokrok, pro druhého katastrofa.

Je vlastně komické, že přesně nevím, co si pod pojmem demokracie (a vlastně ani pokrok) Ondřej Holub přesně představuje, pač to jenom mlhavě naznačuje. Stačilo! prosazuje demokracii a přímou participaci občanů prostřednictvím referenda, čímž vrací těžiště rozhodování zpět k lidem. Zároveň zdůrazňuje úlohu státu a jeho institucí v rámci národního státu, jako nejvýhodnější politické jednotky z pohledu transparentnosti a funkčnosti. Bez něj se rozhodování vzdaluje občanům a podléhá nevoleným elitám, což se ukazuje na naprosto skandálním jednání Evropské komise za posledních pět let a nežádoucím vlivu nedemokratických (nevolených) organizací na chod státu a společnosti a výchovu dětí, přičemž zároveň nikdo netvrdí, že národní stát je ráj na Zemi a nemohou existovat nápady, jak dělbu moci lépe vyvažovat a posilovat.

Zároveň je třeba upozornit, že významnou a možná dominantní součástí koalice/hnutí Stačilo! je KSČM, která rozhodně není národně socialistická v Holubově pojetí a chápání hnutí Stačilo!. Jde o širší marxistický proud, který si je však vědom významu národního státu jako dočasného nástroje k větší emancipaci pracujících. Zároveň se v hnutí angažují jednotlivci s různými ideovými východisky, ale jejich směřování je blízké buď ČSNS, nebo KSČM. Toto široké spektrum přístupů by si zasloužilo hlubší analýzu namísto slepých střel a laciného se svezení na tzv. hnědorudé vlně, která je stejně laciná, jako blbá.

V jedné věci lze s Holubem souhlasit, národní socialismus je i po roce 1989 stále přítomen, někteří si dali práci, aby tento proud byl docela vytěsněn z politického spektra, ale národní socialismus české provenience je metapolitický jev a sociálně živé schéma odrážející se ve vztahování nižších středních vrstev k jevům moderny, ale dnes i postmoderny, navíc si troufám tvrdit, že je artikulací a formulací potřeb většiny obyvatel naší země.

Ideologická zaujatost a motivace kritiky

Při bližším čtení Holubova textu je zřejmé, že jeho hlavním cílem není objektivní analýza (ani být nemůže), ale potvrzení předem daných tezí. V jeho článku se opakovaně objevuje ironie, která místo věcné argumentace slouží k dehonestaci Stačilo!. Tento přístup naznačuje, že text není veden snahou o diskusi, ale spíše o ideologicky motivované zesměšnění hnutí Stačilo!. Lze se proto ptát, zda jeho motivací není spíše potřeba splnit očekávání určité intelektuální vrstvy, která vnímá každé narušení svého monopolu jako hrozbu. Předčasná kritika Stačilo! tak může být reakcí

na obavy, že se zde formuje hnutí, které osloví širokou veřejnost a naruší hegemonii tradičních politických aktérů (a bude také jedinou úspěšnou levicí, přičemž pro dobrý pocit z vlastní bezvýznamnosti zbytek levice Stačilo! z levicového spektra exkomunikuje a problém bude vyřešen).

Podobné texty, mj. jaký napsal i Ondřej Holub, mohou být motivovány různými faktory, mezi něž patří intelektuální lenost, konformita nebo prostá touha zapadnout do správné ideologické bubliny a získat odpovídající granty. V akademických a mediálních kruzích existuje silný tlak na přizpůsobení se dominantnímu diskurzu – kritika hnutí jako Stačilo! je tak pro některé autory snadnou cestou k tomu, jak se snadněji etablovat. Místo skutečné analýzy tak vznikají podobné hejty, které slouží spíše k posílení vlastního postavení v určité sociální skupině než k otevření skutečně podnětné debaty.

Dialog místo ideologických předsudků Je nutné ocenit Holubův článek o ČSNS publikovaný v roce 2022 na Alarmu – ukázal jeho znalost (a neskrývaný zájem) historického kontextu a přinesl podnětné informace. Avšak pokud chce Holub skutečně přispět k seriózní debatě o současné politice a národním socialismu, měl by se vyvarovat uspěchaných soudů, které bohužel vyznívají všechny stejně – taky chci patřit mezi AntiStačilo!.

Hnutí Stačilo! přináší nové myšlenky, které si zaslouží věcnou diskusi, kterou rádi povedeme s kýmkoliv zleva i zprava. Mně spíš přijde, že Holub má k národnímu socialismu ambivalentní vztah, který projektuje právě do problematiky samotné (rozpornost a tzv. pravolevost národního socialismu) a také mu možná vadí, že Stačilo! nemává duhovou vlajkou, ale to je spíš moje popíchnutí – mohu se klidně mýlit.

Namísto labelingu tak oblíbeného na některých VŠ a akademických pracovištích by měl přijmout fakt, že pokrok má dnes mnoho podob a že demokracie se musí vrátit do rukou občanů, nikoliv zůstat v zajetí velkých peněz a arogantního intelektualismu, které by se chtěly natřít a řácky nalakovat těmi správnými pokrokovými barvami.

Michal Ševčík, místopředseda
Česká strana národně sociální

KONTAKTUJTE NÁS

E-mail: info@csns.cz

Kontakt
Nahoru