Nadčasový výrok Josefa Švejka z doby mocnářství platí i dnes. Kde jsou ty doby, co Fialova vláda nám naslibovala hory i doly plné slibů o nezvyšování daňové zátěže občanů. Měl dokonce nastat ráj na zemi, dnes vymetá všechny kouty, hledá rezervy. Vše co se dalo zdanit, bylo již zdaněno, či zdraženo, přesto státní rozpočet je v hlubokém deficitu. Státní dluh přesáhl 3,3 biliony Kč, od počátku roku vzrostl o dalších 250 mld. Ty biliony si neumíme ani představit, kolik je to nul? Pilní statistici přesto spočítali, že každý z nás se na tomto dluhu podílí 300 tisíci Kč, tedy včetně i mých pěti vnoučat. Mám strach, kdy zazvoní exekutor a zabaví mě rekreační domek u Berounky.
Když se vládě nedostávaly peníze přišla s vyšší daní z nemovitosti, obdobně narostly ceny energií. Životní náklady dopadají již i na střední třídu, lékaře, učitele, státní zaměstnance. Dvojciferná inflace znehodnocuje naše mzdy, důchody, dopadá na naše úspory. V obchodních řetězcích vyhlížíme lacinější máslo, jehož cena za 250gr se blíží už ke 100 korunám. Nájemní bydlení se stává pro mnohé rodiny nedostupným, podobně rostou ceny bytů na realitním trhu, v Praze dosahuje 10 milionů. Hypotéky splácíme neuvěřitelných 30let. Nedivme se, že lidé se stěhují do chat a maringotek. Desetitisíce bezdomovců bloudí městy, domovem se jim stávají příměstské lesy, parky… Děti nemají na obědy. Potravinové banky nahrazují almužnu. I to lze přičíst k „úspěchům“ Fialovy asociální vlády. Inflace dopadá zejména na rodiny s dětmi, dochází k poklesu porodnosti. Ani tolik diskutovaná penzijní reforma, není reformou, jak bylo slibováno, je jen prodloužením věku odchodu do důchodu, je krádeží za bílého dne. K těm černým mrakům přidejme ještě konflikt na Východě, zde platí to známé latinské: „Cui bono? Komu ku prospěchu?“ Rostou výdaje na armádu ČR, stovky miliard jdou na nákup nejmodernější západní techniky. Pro západní exportéry dobrý obchod a tak místo slova mír, slyšíme slovo válka! Již třetí rok umírají nedaleko od nás statisíce občanů dvou bratrských slovanských národů. Miliony běženců, zejména těch mladších ročníků hledá nové domovy. Kolik z nich se vrátí domů, na válkou rozvrácenou Ukrajinu? Jsou u nás ve školách i za pultem, získali zde nový domov.
Česká „zahraniční“ politika. Dávám ji do uvozovek, ona totiž žádná není. Máme sice ministerstvo v hezké budově, jen kousek od Hradu, máme i mladého ministra, ale to je všechno…. Místo budování českých národních zájmů, vidíme spíše servilní zahraniční politiku. A pokud někdo od našich sousedů jde svou, tedy suverénní cestou, stává se podezřelým. Vláda tak přetrhala bratrské vztahy se Slovenskem, poštěkáváme na Maďarsko…. Je realitou, že Česko se nestalo svou vinou mostem spolupráce mezi Západem a Východem. Ztratili jsme své, po desetiletí budované obchodní trhy na východě, zejména v Rusku, v Číně, ale ty tak slibované západní jsme nezískali. Stali jsme se jen lacinou pracovní sílou pro západní společnosti, také naše výhodná poloha z nás učinila jen velkosklad Evropy se statisíci kamionů. Příkladem politické krátkozrakosti může být naše zahraniční orientace na Taiwan, při nerespektování diplomatických souvislostí s politikou „jedné Číny“, nechceme vidět, že svět si již dlouhodobě otvírá dveře do pevninské Číny. Obdobnou politiku chováme vůči lidu Palestiny. Hlasování v OSN podle toho také vypadlo, USA, Izrael…, několik ostrovních státečků a Česko. I tímto postojem se dostáváme do diplomatické izolace. Také americké volby dopadly jinak, než si vláda hlasitě přála, to se potom těžko píše blahopřejný dopis novému prezidentovi Trumpovi, zatím co u Dunaje se již otvírá šampaňské. Nenaříkejme, že velice lehce podléháme mediální manipulaci, věříme až příliš slibům i pohádkám. Nestěžujme si proto jen u piva…
Přesto dobrá zpráva nakonec. Probouzíme se. Vláda z nás dostává strach, po nedávných volbách znejistěla, jejich svět se k jejich nelibosti mění. A to je dobře, ono s nimi to už stačilo...
Přemysl Votava
(ČSNS)